Aneb jak se jmenovali naši jankovští předci a proč je někdy obtížné je dohledat.
Oblast okolo Jankova sice nepatří do jižních Čech, kde se příjmení po střeše nebo po chalupě historicky nejvíc vyskytovala, ale stále se u nás tento druh pojmenovávání používal na začátku 18. století hojně.
Císař Josef II. zavedl patentem z roku 1780 dědičnost příjmení po otcovské linii. Příjmení po matce dostávaly nadále jen děti svobodných matek. V roce 1786 pak císař uložil povinnost používat příjmení všem obyvatelům a o rok později přibyla i přísná pravidla pro pojmenovávání Židů – důvod, proč měli Židé na našem území výhradně německá příjmení a výrazně omezený výběr jmen.
Kytýr jinak Pěkný jinak Krůta
V roce 1706 byl pokřtěn chlapec Pavel rodičů Václava a Roziny Krůtových z Ratměřic. Když se o 25 let později Pavel ženil, už nesl jméno Kytýr. Během života se mu narodilo celkem 12 dětí, které střídavě nesly při narození jméno Kytýr, Krůta nebo Pěkný. U záznamů jiného Pavla Kytýra z Jankova ze stejné doby je někdy uváděno explicitně i jeho jméno po střeše, když se administrátor snažil lépe odlišit obě rodiny a zapsal „Pavel Kytýr na gruntu Novákovu“.
Rodina se během 23 let několikrát přestěhovala a nakonec se jejich syn Pavel ml. přiženil na grunt v Bedřichovicích a ponechal si příjmení Pěkný. Jelikož se Pavel ml. ženil v roce 1777, mohl teoreticky ještě před zavedením neměnných příjmení stihnout změnu na Kratochvíla podle gruntu svojí manželky. O několik desítek let dříve nebylo nic neobvyklého na tom, že nově příchozí ženich přijal jméno po střeše svojí nevěsty, v druhé polovině 18. století před vydáním patentu už ale tento zvyk upadal. O něco déle se zachovala ještě přízviska či alternativní příjmení po střeše na jih od nás v neustupovské farnosti. Tam ještě v polovině 19. století mívali místní hospodáři psána jména stylem „Jan Dráb jinak Konopa“ (tzv. vulgo).
Takové turbulentní změny jmen jako u Pavla Krůty Kytýra Pěkného nebyly příliš časté, ale mohly nastat a výrazně ztěžují dohledávání rodinných vazeb. Někdy pak nezbývá než nechat některé záhady nevyřešené. Výraznou pomocí může být, pokud je hledané dítě pojmenováno v naší oblasti méně obvyklým jménem, jako je Filip, Ferdinand nebo Eva. V záplavě Matějů, Janů, Aniček a Kateřin však nemá běžný smrtelník bez stroje času šanci.
Sládek Chmel, Chmelík nebo Chmelíček
Než došlo k ustálení příjmení v roce 1786, mohla se podoba jména měnit i u lidí, kteří žili stále na stejném místě. Koncept neměnného dědičného příjmení většinu 18. století neexistoval, takže se jednou sládek Jan jmenoval Chmel a jindy Chmelíček.
Pojmenování člověka podle povolání, které vykonával, bylo dřív časté. Pokud se ve farnosti vyskytovali například dva kováři, bylo potřeba je dále odlišit. Jankovský sládek však nesl v roce 1709 jméno Chmel, jak se na sládka slušelo a patřilo.
Mezi jména podle povolání v naší obci patřil třeba Zimmerman (německy tesař, někdy psán jako Cimrman nebo Cirmon), Kladiva, Kollman (německy uhlíř – Kohlmann, Kolman, Kollmann), Maštalíř, Maštalka, Merxbauer (od německého Bauer – sedlák), Müller (německy mlynář), Ouředník (ve starším pravopisu Auředník), Pivnička, Písařík, Sedláček, Sochor, Sochůrek, Střihavka, Tesař, Zahradník či Ziegler (nejspíš německy cihlář, často psán jako Cígler).
Kromě výše zmíněného sládka Chmela a sedláků Sedláčka a Mexbauera nelze však v matrikách dohledat, jestli skutečně šlo o potomky uhlířů nebo tesařů. V době, kdy začaly matriky spolehlivě obsahovat povolání mužů, už byl místní Zimmerman dávno mlynářem a Kollman mistrem ševcovským.
Hořejší a Dolejší
Někdy hrála ve volbě jména roli geografie a jeden sedlák se tak jmenoval Hořejší, zatímco druhý se jmenoval Dolejší. Jindy zase Jakub hospodařil kolem chalupy v Hrzíně, tak se jmenoval Jakub Chalupa (Chaloupka, Chalupník) z Hrzína. Hlavním smyslem jmen byla identifikace člověka pro účely zápisu – kromě genealogie slovutných šlechtických rodů se nikdo nezamýšlel nad přehledností záznamů pro prapotomky v 21. století.
Pojmenování podle místa původu se v naší farnosti týkalo například rodin Lažanských nebo Kounických. U místopisných jmen bývá někdy lákavé hledat příbuznost se stejnojmennými šlechtickými rody, ale bohužel ve většině případů šlo jen o praktické označení osoby podle místa původu, a nikoli o zchudlého bratrance hraběcího rodu.
Jankovská květena a zvířena
Jmen podle rostlin a zvířat se v naší farnosti objevuje požehnaně, posuďte sami:
Bejček, Beránek, Brabenec, Červ, Chmel, Dub, Fiala, Fialka, Holub, Holubovský, Hrášek, Hruška, Jahoda, Jedlička, Jelínek, Ježek, Kačer, Karafiát, Karas, Karásek, Kobylák, Kobylka, Kocourek, Koliha, Kotrč, Králíček, Králík, Krůta, Laštovka, Liška, Maceška, Moucha, Opička, Papoušek, Páv, Pelikán, Ptáček, Škvor, Slavík, Slepička, Slunečko, Srna, Straka, Strnad, Sůva, Špaček, Štika, Švestka, Vosátka, Žížala.
Zajímavá jsou exotická příjmení Opička, Papoušek, Páv či Pelikán. Mojí nejoblíbenější přeměnou je jednoznačně Josef Páv, který odešel po roce 1709 z Jankova jako Holub, aby se v roce 1722 vrátil do Jankovské Lhoty stále jako Holub a následně přijal jméno Páv. Není mi známo proč, jelikož grunt ve Lhotě byl po střeše Rynešův. Nicméně Páv bylo časté příjmení ve farnosti Postupice a v jejím okolí a jednou se mi snad podaří dohledat, kde se rodina 13 let zašívala. Josefova dcera Eva Holubová Pávová se pak dvakrát vdala v letech 1727 a 1733 a oba její manželé užívali příjmení Páv po střeše a založili tak téměř 300 let trvající rodovou linii Pávů z Jankovské Lhoty 18.
Němčina a latina, písmo staré a písmo nové
Matriky jankovské byly až na krátké období za Protektorátu (kdy bylo vedení matrik v němčině i češtině zároveň povinné) psány v latině a následně v češtině. Jakmile se u nás upustilo od latiny, používala se v 19. století již téměř výhradně čeština. Tento přirozený vývoj k češtině byl dán skladbou obyvatel (kontrast s oblastmi s větší německy mluvící populací jako Podorlicko) a z velké části také preferovaným jazykem přiděleného administrátora.
Dokud neměl administrátor pořizující záznam o křtu k ruce oddací list nebo jiné lejstro rodičů, psal jména tak, jak slyšel a uznal za vhodné. V době, kdy velká část obyvatelstva nebyla plně gramotná, nebylo až tak podstatné, jestli pan farář pořídil záznam latinsky, německy nebo česky a jestli nezkomolil něčí rodové jméno ve svojí zaprášené matrice uložené na faře. Podle preference konkrétního faráře se tak Ziegler měnil na Cíglera či Ciklera a Zimmerman na Cirmóna a přesouvali se v indexech mezi písmeny C a Z. Pokud potřeboval Franciscus Cykler o půl století později vystavit křestní list, byly mu údaje do listu zapsány podle aktuálně používaného pravopisu a jazyka.
S vývojem jazyka a odklonem od bratrského pravopisu se Cykler stal Ciklerem, Vopička ztrácel protetické V (což je zajímavý rozdíl oproti jiným Vopičkům od Příbrami, kteří V neztratili), Auředník se stal Ouředníkem a Ježek, Jíša a Jedlička se přesunuli v indexu od písmene G k písmeni J. Pro nás můžou takové změny znít radikálně, ale na naše předky neměl způsob zápisu jejich příjmení zas tak velký dopad. Jeden farář zapisoval Kohlmann, jiný Kolman, ale bylo jasné, že jde o stejné příjmení. Navíc pan Vopička se jednou naučil podepisovat Vopička a pokračoval v tom i po změně pravopisu.
Z výše uvedeného plyne, že lpět na konkrétní historické formě zápisu jména svých předků je pošetilé. I když totiž záznam od pana faráře o narození naší praprapra říká Agnes Dworzak, jmenovala se celý život Anežka Dvořáková, provdaná za Vávru Jíšu a ne Laurentia Gyssu. (Mezi amatérskými genealogy jde možná o kontroverzní prohlášení, protože správný přepis jmen z historických pramenů je na fórech stále předmětem žhavých diskuzí.)
Zajímavé je sledovat kromě změny gramatiky i vývoj používaného psacího písma na podpisech u svateb v průběhu 19. a ještě 20. století. Zatímco mladší generace už se ve škole učila nové humanistické psací písmo, starší generace měla naučený kurent. Kdo půjde v den vdavků vysvětlovat panu Josefu Frišovi, otci ženicha, a Franci Bubníkovi, otci nevěsty, že po novu se jejich jméno píše jinak? Změna byla pozvolná a někdy trvala celou generaci a déle.
Hrubý Vyhnal a Veselý Šmejkal
Mezi oblíbená pojmenování rodin u nás patřila také adjektiva, slovesa nebo ustálená spojení jako Moudrý, Hrubý, Veselý, Černý, Slabý, Pěkný, Soudný, Tichý, Pokorný, Nerad, Budil, Šusta, Dohnal, Přenosil, Kratochvíl, Šmejkal, Trousil či Vyhnal.
Některé rody zvolily jména odvozená čistě od křestního jména hlavy rodiny (tzv. patronymika): Bártů, Danihel, Matějů, Matějovský, Vávra, Filip nebo Adam.
Vyloženě humorná nebo hanlivá příjmení (z dnešního pohledu) se v matrikách jankovské farnosti nevyskytovala. Pro pobavení – v nedaleké farnosti Neveklov se v záznamech sešel Šoustal a Mrdal, ve farnosti Benešov žil pan Nechoďdomu a ve Voticích byl po mnoho generací usazen rod Pučálků. Neobvyklost příjmení je ale hodně dána tím, zda s nimi člověk běžně vyrůstá. Naše hojně zastoupené příjmení Opička tak spolehlivě baví lidi v oblastech, kde nikdy žádného Opičku nepotkali.
Stejně tak byli naši předkové spíše konzervativní ve volbě křestních jmen pro své potomky a málokdy se pouštěli do experimentů. O popularitě a vývoji křestních jmen v jankovských matrikách si ale povíme zase někdy příště.